Ke kartám jsem se dostal, jako téměř každý sběratel mého věku, někdy v polovině 90 let na základce. Mně ale rodiče nikdy takovou „kravinu“ jako balíček kartiček v životě nekoupili. Takže jsem spíše přihlížel, jak mezi sebou mění šťastnější děti. (Když si dnes vybavím, jak to ty hovada nosili v kapsách, zpřerážel bych jim pazoury.) Svou první hromádku karet jsem získal, dnes už ani nevím za co, byl to snad nějakej angličák… Těžko vzpomínat, karty stály za prd byly to nějaký ohavný prosetky a možná dvě, tehdy luxusní, „bublinky“. Svou opravdovou sbírku jsem založil v okamžiku, kdy jsem vyměnil své inlajny za cca 24 „emoušnek“. No, jo… Ony slavné Emotion 95/96 – to byly v té době nejluxusnější karty, balíček stál tuším stovku, takže je měli jen ty nejhodnější děti a šprti. No a v této hromádce karet jsem měl nejvíce karet NYR a NJD. Tak jsem se rozhodoval, co vlastně začnu pořádně sbírat – nakonec to byly karty Rangers. Proč? Ten kdo sbírá karty Emotion a navíc sbírá třeba Richtera – musí hned vědět, když si vybaví obrázek právě na této kartě a onen stříbrný nápis: „clutch". Dá se říci, že touto kartou to u mě všechno začalo. Od té doby jsem sbíral NYR. Ovšem začátky byly krušné a to především díky mé nepolíbenosti problematikou hokejových karet. Tehdy jsem byl tak naivní a myslel jsem si, že Emotion jsou prostě ty nejlepší karty na světě a že na nich seženu i Gretzkyho za Rangers, atp. Takže jsem vlastně v té době měl každou kartu pouze jednou a samozřejmě Emoiton byly top, takže třeba Leecht na Starquest red u mě neměl šanci.
Kolem roku 2000 už to byl s kartami docela problém, téměř nikdo v mém okolí je nesbíral a internet ještě nebyl tak zaběhlý, jako dnes. Až v prváku na střední škole, jsem poznal kamaráda, který sbíral Boston Bruins a u něj jsem poprvé viděl, že je naprosto běžné mít jednotlivé hráče v rámci klubu na více různých kartách. Nejdříve jsem tomu pořád nechtěl přijít na chuť, ale o nějaké dva, tři roky později jsem začal trošku brouzdat internetem a pochopil, jak chci karty sbírat. Hlavně mi vyhovovalo, že jsem mohl karty jen kupovat a nemusel je měnit za své ostatní milášky 
I když jsem sbíral jen NYR a Richtera, nerad jsem měnil jakékoliv karty hráčů z jiných klubů, které jsem vytahal z balíčků.Když si dnes zpětně pročítám nějaké e-maily a vidím, kolik jsem za nějaké karty dával, dal bych si pár facek, za takovéhle ceny dnes prodává snad jen Bill68, nebo jak se ten obchodník jmenuje… Ale co i tak se má sbírka začala neuvěřitelně rozrůstat, až jsem se asi z padesáti karet NYR přehoupl přes prvních tisíc karet…
Postupně mě ale začalo štvát, jak pořád nakupuji karty některých hráčů a oni pak z mého oblíbeného týmu odcházejí… Potřeboval jsem tedy své sbírce dát nějaký směr. Nakonec jsem se asi před čtyřmi lety rozhodl, že se zaměřím jen na jediného hráče – Mika Richtera.
Samozřejmě, že mezi jednotlivými etapami mého sběratelství jsou vždy 2-3leté odmlky. Jen teď zpětně lituju, že jednu takovou odmlku jsem měl zrovna v době, kdy jsem jen bydlel na koleji, chodil do školy a na brigádu, jež mi zajišťovala pravidelný měsíční příjem vyšší než je celorepublikový průměr. Škoda, že jsem tyto peníze utratil za různé značkové oděvy, drahé večeře a různé elektrotechnické vymoženosti… Přičemž většinu z toho už dnes ani nemám. Teď se zrovna nacházím v takové té poodmlkové fázi, bohužel ale už nemám tak dobré zaměstnání a musím si platit byt, který mě stojí několikrát více než mě stála ta kolej
. Ale nevadí, všechno má svůj čas a snad mi tento elán zase chvilku vydrží… a když ne. Nemám strach, že by se mi zas za nějaký čas nevrátil, ono vždycky, když mě třeba podělá nějaká bábovka, jsou pro mě karty krásným unikem mimo realitu. V poslední době se snažím také proniknout do záležitostí kolem karet, jako je Beckett, burzy, atp., v čemž mi hodně pomáhá Fred-69, kterého jsem poznal teprve nedávno a čistě náhodou. A už teď mu můžu být za hodně rad vděčný – díky, Frede!